CHESGA

Calamidade

(Bohuželva)
Mám tisíc let a žiju dál
a stárnu dennodenně,
mě kníže Mnata vychoval
na hradě ve bazéně.

Dálo se leccos, jakpak ne,
já znám však jen svou klec,
teď předvádí mě za vstupné
bydžovský trhovec.

Stín smrti vždy mě obešel,
ač kůži rve i ze lva,
to že jsem žel, to že jsem žel,
pouhá žel bohu ­ žel - va.

Christian Morgenstern

Ta želva, kterou mám na mysli, se jmenovala Kalamita. Bydlila ve starém krunýři a spolu s krunýřem ještě ve vile, která na první pohled říkala, že její majitel měl víc peněz než vkusu. Kolem vily se rozprostírala neudržovaná zahrada zarostlá býlím.
Vila i zahrada i želva - všechno to patřilo starému pánovi - podivínovi.
Stranil se lidí a za vlahých letních večerů vycházel na svou zahradu s želvou Kalamitou pod paží. Přišel na své oblíbené místo, položil želvu do trávy, vyndal z levé kapsy svíčku a z pravé zápalky, zapálil svíčku, trochu vosku ukápl želvě na krunýř a pak rychle, než vosk zastydne, přilepil svíčku na želvu.
Kalamitu tato skutečnost nezneklidňovala. Věděla, že musí se svíčkou na zádech kráčet vlhkou trávou, nechceli být pošťuchována klacíčkem. Věděla, že její pán usedne na lavičku a bude pozorovat, jak se šine po zahradě. A věděla také, že když bude pod mrakem a světlo měsíce nebude rušit její produkci, bude si pán zpívat písně svého mládí.
Jednoho večera želva Kalamita jako obvykle kráčí vysokou trávou se svící na zádech a myslí si své - želví. Starý pán sedí na lavičce a také si myslí své. Říká si:
„Kalamito, želvo poctivá, pamatuješ se na mne, když jsem ještě nosil dětské sukénky?“
A sám si odpovídá želvím hlasem: „Pamatuju. Byl jsi fešák!“ Upokojen želví odpovědí, starý pán pokračuje: „Kalamito, a co na mého otce se pamatuješ? Víš, jak vypadal v dětských šatečkách?“
A želva zase pamatuje.
„A můj dědeček... taky ho pamatuješ v dětských šatečkách?“
I dědečka želva pamatuje. Starý pán jasně vidí slzu v želvím oku. Neví, že je to jen rosa, která na ni kápla z vysoké trávy.
Stará rodová želva je ztělesněním rodové věrnosti. Dědeček jako dítě jí osedlával hadrovým husarem, tatínek jako dítě ji vydával za Golema a starý pán jako dítě... byl vůbec někdy dítětem? Ani se mu nechce věřit. Je to všechno tak dávno... Za pár let po něm nezbude nic než ta stará ošklivá vila, která věčně bude hlásat, že měl víc peněz než vkusu. A pak želva Kalamita.
Starý pán si ponejprv uvědomil, že želva Kalamita ho přežije. Třeba o celé století. Od té doby želvu nenáviděl. Vyhodil její bedýnku, z nepochopitelných důvodů vystlanou měkkou vatou, což jí konec konců zvlášť nevadilo. Nazýval ji nejhrubšími jmény - ani pro to se netrápila. Pak jí dokonce odmítl dávat potravu. Rozhodl se umořit želvu hladem.
Když ji po půl roku nekrmil a želva žila dál, byl rozhořčen. Kalamita si zřejmě čas od času sama něco našla a ve své skromnosti se s tím spokojila. Starý pán byl rozezlen. Celé dny nemyslel na nic jiného, než jak potrestat želvu za její dlouhý věk.
Jednou v únoru šel do kolny. Těžko odemkl zrezivělý zámek, rozhlédl se a popadl starou židli, která stála v koutě. Mrštil jí o zem. Židle se rozpadla na jednotlivé části. Starý pán si vybral dva vhodné kousky a odešel na zahradu. Tam na svém oblíbeném místě počal stloukat podivnou věc.
Byla to malá šibenice.
Kalamita byla odsouzena. Ve jménu svého rodu, který smrtí starého pána zanikne, vynesl nad ní ortel. Vynesl a vykonal.
Pak se dal do smíchu.
Byl šťasten, že si tak dobře poradil.
Pak přišel ošklivý záchvat a starý podivín ležel na podlaze. Před sebou viděl mlhu, která stále houstla. Ztrácel vědomí. Najednou ale... Tam uprostřed mlh bliká slabé světýlko. Pomalu se přibližuje. Teď už vidí starý pán všechno. Je to Kalamita se svíčkou na krunýři. Starý pán se nemůže ani pohnout, aby přízrak odehnal. Zdá se mu, že slyší, kterak Kalamita k němu hovoří oním želvím hlasem, který jí kdysi přisoudil:
“Záviděl jsi mi jedinou věc, kterou jsem měla. Styď se!“
A starý podivín zesnul, rozhořčen tím, že mu želva tyká.

1
2
3
© Susana Sotelo Doco, Universidade de Santiago de Compostela