CHESGA

O nadal máis triste

(Nejsmutnější vánoce)
Venku je tma a sněží. František Kaláb sedí ve své kanceláři a srdečně se směje. Taková komická věc. Spis s jednacím číslem nalevo místo napravo a s nesprávným razítkem. František Kaláb se přímo zajíká. Není suchar.
Ale dost zábavy. Došlý spis je nutno potvrdit, ať je sebesměšnější. František Kaláb bere do rukou datumovací razítko. To už je skoro deset hodin. Nějak se dneska zdržel. Pečlivě otiskuje razítko a má radost, jak se stejnoměrně vyvedlo. 24. prosinec, jako když ho vyšije.
24. prosinec ­ to je nějaké povědomé datum... František loví ve své paměti. Co je to jenom za den? Nikdo už v kanceláři není, aby se přeptal, všichni dnes chvátali domů... Aha, snad si to plete s 24. listopadem, to je den, kdy je nutno hlásit spotřebu fasciklů na příští rok. Velmi důležitý den! Ba ne. 24. prosinec má co dělat s jeho soukromím. Dokonce mu to datum připomíná dětská léta. František Kaláb si oddychl. V první chvíli měl totiž obavu, zda nepropásl nějakou služební povinnost. Zakládal si vždycky na tom, že se mu nedá nic vytknout. Ani dneska se nemusel zdržet tak dlouho, kdyby nechtěl. Ale bylo nutno uspořádat pořadače za celý rok. Někdy se to udělat muselo, tak proč ne dneska. Snad proto, že je ten 24. prosinec? František Kaláb se oblékal a přemýšlel. Pak si nasadil klobouk. V ten okamžik pochopil. Jako by klobouk obsahoval odpověď na jeho otázku. 24. prosinec je Štědrý den a lidé si v ten den dělají radost. Jakou udělá dnes František Kaláb radost své manželce, to je ve hvězdách. Má jí snad vzít směšný spis s nesprávným razítkem, aby se zasmála?
František Kaláb velmi správně chápe, že se nemůže vrátit domů. František se zachová velmi konkrétně. Otevře dveře trezoru a z předposlední přihrádky vyjme láhev francouzského koňaku, určenou pro reprezentaci a pro kontrolní orgány.
Chvilku nato už sedí ve své oktávii a jede značnou rychlostí směrem na Benešov. Pojednou prudce odbočí. Ocitá se uprostřed opuštěného a sněhem zavátého lomu. Je mrazivá noc. Krajina je nevlídná, ale František ví, že dneska v noci nenajde nikde vlídnou krajinu. Jen kdyby nebyl tak sám. Pojednou se rozhodl pro nerovný boj se skličující samotou. Vrhá se do sněhu a začíná houževnatě stavět sněhuláka. Sníh se dobře lepí a práce jde od ruky. Dokonce se při ní přijde na jiné myšlenky. Když sněhulák stojí, přijde na řadu koňak. Františkovi je pojednou docela dobře. Neví už přesně, proč se ocitl tady, ve starém lomu, a není mu ani moc jasné, kdože je vlastně sněhulák. Dívá se upřeně do jeho bílé tváře, je taková napuchlá a bezvýrazná... František náhle poznává ve sněhulákovi svého představeného.
Je třeba urychleně se zavděčit. František hlásí, že zorganizuje oheň, a pak blábolí něco o klestí. Pak se rozbíhá proti nedalekému lesíku. Dvakrát ho mine, ale potřetí mizí mezi stromy. Asi za hodinu se vrací z druhé strany po státní silnici, vyválený a upocený, s náručí plnou roští. Skládá dřevo pod sněhuláka a pak vyndává z kapsy několik spisů, které si vzal s sebou ze zvyku, neboť si doma rád před spaním zarazítkuje. Roští i spisy polije zbytkem koňaku a podpálí. Při tom všem nenápadně pozoruje představeného, zda se jeho lhostejný výraz aspoň na okamžik nezmění. Ale v bílé opuchlé tváři není ani stopy vděku, ani náznak brzkého povýšení.
Roští začalo praskat a oheň se ponenáhlu rozhořel. Sněhulák se mírně naklonil ke straně. František Kaláb se zatetelil štěstím a přihodil další klestí. Představený je mi nakloněn, mumlal si. Chtěl využít situace a zmínit se o svém pomalém postupu v úřadě. Měl vše promyšleno. Poznámku chtěl prohodit jen tak mimochodem, ale podtrhnout ji určitým gestem. Ale tu koňak, který se zdál být Františkovým přítelem, náhle zradil. Gesto se nevyvedlo a František upadl v polovině věty. Nepostřehl, že porazil sněhuláka a že jeho představený taje v ohni. Ležel a jen slyšel za zády podivný sykot. Protože se domníval, že je to zmije, zůstal asi deset minut nehybný. Když se osmělil vstát, postřehl okamžitě nepřítomnost představeného. Začal pobíhat po lomu. Pojednou si všiml, že oheň nehoří a že uprostřed ohořelých větviček leží skrovné zbytky sněhuláka. Zmocnila se ho panika. Rozběhl se, aby sehnal pro představeného první pomoc. Nebo aspoň druhou. Několik hodin bloudil kolem lomu a pak se nadobro ztratil ve tmě.
Druhý den byla nalezena jeho oktávie v opuštěném lomu. A o několik kroků dále ohořelé zbylky několika důvěrných spisů. Nikdo neuměl podat vysvětlení. Nikdo neví, že tak musí skončit člověk, který zapomene, že jsou vánoce.

1 Octavia - obchodní název modelu auta známé české značky aut Škoda, který se prodával v bývalém Československu v padesátých letech.
2 Benešov, starobylé město ve Středních Čechách.
© Susana Sotelo Doco, Universidade de Santiago de Compostela