![]() |
![]() |
![]()
Coidado co
|
Daquela precisaba escribir un conto axiña.
Ía calmizo e diante miña estendíase rancorosamente o papel en branco.
Ás oito, decateime de que a trama era francamente excelente e que nin Mark Twain(2) se avergoñaría dela.
Ás once soou o timbre.
Para a miña sorpresa.
Non agardaba a ninguén a esas horas.
Collín da mesa o calcapapeis de ferro fundido que adoito levar comigo cando lle vou abrir a alguén despois das dez da noite.
Con certa precaución abrín a porta da casa, escondín o calcapapeis de ferro detrás das costas e cravei os ollos na escuridade.
Alí estaba un homiño miúdo, cunha americana usada, e que me miraba inxenuamente con olliños de miope.
Avergoñeime de leva-lo calcapapeis de ferro e, discretamente, escondino dentro do peto dos meus gastados pantalóns de pana.
Ai!
Esquecérame de que o peto esquerdo estaba..., ben..., que tiña un burato dende había algúns días e o calcapapeis caeu directamente pola perneira do pantalón sobre a empeña do meu pé esquerdo.
Berrei con tódalas miñas forzas.
O tímido homiño asustouse e botou a correr.
"Volva! Non lle vai pasar nada!", berreille.
Fíxome caso.
Volveu con cautela e con cara de culpabilidade.
Deume pena e por iso o invitei a entrar.
A dor na empeña non me permitía realizar movementos rápidos e en canto cheguei ó despacho atopei ó meu hóspede afundido comodamente na cadeira de brazos.
Comportábase con moita naturalidade, ata me ofreceu unha cadeira e cando sentei preguntoume se quería un café.
Declarei que non bebía nunca café, que estaba por principio en contra do café.
Botoulle unha ollada con pena á cunca que estaba sobre a mesa cos pousos.
"Lembranza do tío Miky", díxenlle coma se nada.
"A súa derradeira cunca antes de que o abatese a cafeína".
Pareceu que o home o cría.
Dixo algunhas palabras de compaixón cara ó tío Miky e despois invadiuno unha grande inseguridade.
Empezou a contarme a súa historia.
"Teño un emprego bastante raro.
Traballo nunha oficina que está distribuída en catorce sectores e vintedous departamentos.
Cada sector ten un encargado de reparti-los bocadillos.
Entenda, dise encargado de reparti-los bocadillos, pero tamén reparte o correo e ademais xestiona outros asuntos.
Os encargados están todo o tempo de aquí para acolá -como se adoita dicir-e son catorce.
Coma os sectores.
Xeralmente non lles queda tempo para os seus propios asuntos e por iso se puxeron de acordo entre eles e contrataron ó seu propio repartidor de bocadillos.
E ese son eu.
En resumo, son o encargado de reparti-los bocadillos ós repartidores de bocadillos.
Tamén acostumo ir a correos e, de cando en vez, xestiono algúns outros asuntos.
Que lle imos facer!. Sempre desexei ser drogueiro.
Non o conseguín.
Ultimamente empecei a escribir.
Só como afeccionado.
Sei que non se pode ser un drogueiro afeccionado pero hai bastantes escritores afeccionados.
En resumo, que empecei a escribir.
Vostede tamén escribe, seguramente ten os seus propios plans e queda satisfeito cando lle publican algo.
Non se preocupe, non son ningún espelido.
Tódolos que escriben teñen os seus plans e gustaríalles publicar algo.
Tamén a min.
Botouse a rir cunha voz estraña e aguda.
Ata que sentín un calafrío.
Cando se cansou de rir, os seu olliños pestanexaron e dixo:
"Non. Non preciso un intercesor.
Non teño a intención de publicar", engadiu coma se isto só dependese del.
"Como xa lle dixen, teño certa ambición de chegar a ser un autor lido.
Pero a miña obra non se pode pagar con cartos.
Polo tanto, decidín vende-la miña ambición.
Entende?"
Díxenlle, sen dubidar, que non.
E tamén que a venda ambulante estaba prohibida, e que non pensaba mercar ningunha ambición, e que cando quixese faríao legalmente nun bazar(3) .
Entristeceuse pero non se rendeu.
De súpeto, botou a man ó peto do peito cun movemento brusco e sacou del un atado de papeis.
Pareceu que o seu tórax se afundía despois de facer isto.
Pareceume que o xastre debía ter contado con este voluminoso atado ó cose-la americana.
Avergoñeime da miña brusquidade.
Sorrín e manifesteille o meu interese polos seus papeis.
Animouse.
"Isto que vostede ve é o manuscrito da miña novela.
Titúlase Mar.
Non se me ocorreu nada máis curto".
Quedou cavilando e despois asegurou que á fin e ó cabo era verdade.
Pediume un bolígrafo e unha escuadra.
Entón riscou coidadosamente a palabra Mar -a única da primeira folla- e con letra de caligrafía escribiu Té.
Despois sorriume dubitativo.
"Digo que escribín o meu Té como afeccionado e que non agardo nada del en absoluto.
Asineino e afasteino de min.
Despois dalgunhas semanas tiven a idea e lina.
Asusteime de min mesmo.
Ese día descubrín que era un xenio".
Púxose encarnado outra vez, fixo unha pausa dramática e miroume con ollos inocentes. En fin, que lle ía dicir eu...
O asunto estábase facendo desagradable e por iso puxen cara de que tanto me tiña.
Nos ollos do homiño apareceu unha especie de chispa de xenreira.
Coma se fose un mísil que anuncia un ataque.
A ollada tenra desapareceu e dende a cadeira de brazos furoume cun par de ollos pezoñentos.
O home empezou a falar de xeito cortante.
"Se decido publica-la miña novela terá consecuencias terribles para vostede.
Para vostede e para tódolos escritores.
Sairá á luz que son vostedes uns incompetentes.
"In-com-pe-ten-tes, afirmou recreándose.
"Pero quero facer algo por vostede.
Véndolle a miña ambición.
O meu xenio permanece agachado ó mundo e sigo sendo ata a morte un repartidor de bocadillos, por suposto, non gratuitamente.
Por duascentas coroas queimo ante os seus ollos o meu Té."
|
Potřeboval jsem tenkrát narychlo napsat povídku.
Bylo vedro a přede mnou nevraživě ležel bílý papír.
Po několikahodinovém přemýšlení se mi podařilo zaplnit papír různými ornamenty, z nichž za nejzdařilejší považuji jakousi parodii na bulharskou lidovou výšivku.
V sedm hodin mě konečně napadla první zápletka, která se zdála způsobilá rozvinutí.
V osm hodin jsem poznal, že zápletka je přímo znamenitá a že by se za ni nemusel stydět ani Mark Twain.
V devět hodin vyšlo najevo, že Mark Twain se skutečně za tuto zápletku nestyděl a napsal ji už osmdesát let přede mnou.
V deset hodin jsem ještě seděl za stolem, bylo vedro a přede mnou nevraživě ležel bílý papír.
V jedenáct hodin zazvonil zvonek.
Překvapení na mé straně.
Nikoho jsem v tu dobu nečekal.
Vzal jsem ze stolu litinové těžítko, které zpravidla beru s sebou, když jdu někomu otevřít po dvaadvacáté hodině.
S určitou ostražitostí jsem otevřel domovní dveře, litinové těžítko jsem ukryl za zády a oči jsem zabodl do tmy.
Stál tam drobný mužík v obnošeném saku a bezelstně na mě mžoural krátkozrakýma očkama.
Zastyděl jsem se za své těžítko z litiny a nenápadně jsem je vsunul do kapsy odřených manšestráků.
Au!
Zapomněl jsem, že levá kapsa je už několik dní jaksi děravá, a litinové těžítko propadlo nohavicí přímo na nárt mé levé nohy.
Zařval jsem ukrutně.
Plachý mužík se polekal a dal se na útěk.
"Vraťte se, nic se vám nestane!" křičel jsem za ním.
Dal si říct.
Přišoural se zpět a tvářil se provinile.
Bylo mi ho líto, a proto jsem ho pozval dál.
Bolest v nártu mi nedovolila rychlejší pohyb, a než jsem se došoural do své pracovny, našel jsem hosta pohodlně zabořeného do křesla.
Počínal si velmi nenuceně, dokonce mi nabídl židli, a když jsem se posadil, zeptal se, jestli nechci kávu.
Prohlásil jsem, že kávu nepiji vůbec, že jsem zásadně proti kávě!
Pohlédl lítostivě na šálek s lógrem na dně, který stál na mém stole.
"Památka na strýce Mikyho," pravil jsem ledabyle.
"Poslední jeho šálek, než ho sklátil kofein!"
Zdálo se, že muž uvěřil.
Několika slovy politoval strýce Mikyho a pak silně zrozpačitěl.
Začal mi vyprávět svůj příběh.
"Mám takové divné zaměstnání.
Pracuji ve velkém úřadě, který je rozdělen na čtrnáct úseků o dvaceti dvou odděleních.
Každý úsek má svačináře.
Rozumíte - říká se svačinář, ale chodí taky s poštou a vyřizuje i různé jiné věci.
Svačináři jsou pořád v jednom kole, jak se říká, a je jich čtrnáct.
Jako úseků.
Většinou jim nezbývá čas na vlastní záležitosti, a proto se mezi sebou usnesli a najali si svého svačináře.
A to jsem já.
Jsem zkrátka svačinářem svačinářů.
Chodím taky s poštou a občas vyřizuji i různé jiné věci.
Ale co je to platné - vždycky jsem si přál být drogistou.
Nevyšlo mi to.
Poslední dobou jsem začal psát.
Jen tak - ze záliby.
Vím, že drogistou amatérem být nelze, ale spisovatelů amatérů je dost.
Zkrátka začal jsem psát.
Vy také píšete, jistě máte své plány a jste rád, když vám něco vydají.
Nebojte se, nejsem jasnovidec.
Každý, kdo píše, má své plány a rád by něco vydal.
I já..."
Domluvil a zčervenal.
"Už rozumím!
Myslíte si, že mám bůhvíjaké konexe, a chcete, abych za vás ztratil slovo."
Rozesmál se podivným vysokým hlasem.
Až mě zamrazilo.
Když se vysmál do sytosti, zamžoural očkama a pravil:
"Ne, nepotřebuju orodovníka.
Nehodlám publikovat, dodal, jako by to záleželo pouze na něm.
"Jak jsem již řekl, mám určitou ctižádost být čteným autorem.
Ale mé dílo nelze zaplatit penězi.
Rozhodl jsem se tedy prodat svou ctižádost.
Rozumíte?"
Řekl jsem bez váhání, že ne.
A vůbec - že podomní obchod je zakázán a že žádnou ctižádost nemíním koupit, a když, tak regulérně přes
Zesmutněl, ale nevzdal se.
Sáhl pojednou prudkým pohybem do náprsní kapsy a vyndal odtud svazek papírů.
Jeho hrudník se po této akci jakoby zbortil.
Zdálo se mi, že krejčí musel s tím objemným svazkem při šití saka počítat.
Zastyděl jsem se za svou příkrost.
Usmál jsem se a projevil jsem zájem o jeho papíry.
Ožil.
"To, co vidíte, je rukopis mého románu.
Jmenuje se
"Úl," pravil jsem suše.
Zamyslel se a pak řekl, že je to koneckonců pravda.
Požádal mě o péro a trojúhelník.
Pak úhledně přeškrtl slovo Věž - jediné to slovo na prvním listě - a krasopisně nadepsal
"Já říkám, psal jsem svůj
Celá záležitost se stávala nepříjemnou, a proto jsem se zatvářil velmi lhostejně.
V očích malého muže se objevil jakýsi záblesk nenávisti.
Jakoby raketa, která je signálem k útoku.
Měkký pohled zmizel a z křesla mě probodával pár zmijích očí.
Muž začal mluvit úsečně.
"Jestli se rozhodnu vydat svůj román, bude to mít pro vás hrozné následky.
Pro vás a vůbec pro všechny spisovatele.
Vyjde totiž najevo, že jste žabaři.
Ža - ba - ři," slabikoval zálibně.
"Ale chci pro vás něco udělat.
Prodám vám svou ctižádost.
Můj génius zůstane světu utajen, do smrti zůstanu svačinářem svačinářů - pochopitelně ne zadarmo.
Za dvě stě korun spálím před vašima očima svůj
Muž zakončil svou řeč a napjatě čekal, co odpovím.
Řekl jsem, že už je pozdě a že mu děkuju za návštěvu.
Pak jsem vstal a otevřel jsem dveře.
O Úlu jsem se ani slovem nezmínil.
Malý muž vstal a dal se na ústup.
Jen ve dveřích se ještě otočil a usykl: "Vy jste stejnej jako ten Drda!"
|
1 O título orixinal deste conto é Coidado coa colmea; esta última palabra correspóndese en checo con úl, que ten só dúas letras. A palabra de tres letras que empregamos aparece no conto checo como věž que significa torre. Debido á extensión que posúen as dúas ó traducilas ó galego, foron substituídas por outras co mesmo número de letras. 2 Mark Twain: Samuel Langhome Clemens (1835-1910) escritor norteamericano. 3 Bazar, palabra de orixe persa que significa mercado. En Checoslovaquia emprégase para referirse ás tendas de compra e venda de obxectos usados e restos de mercancías de todo tipo. 4 Jan Drda (1915-1970), escritor checo, dramaturgo, guionista e autor de libros para nenos. |
1 Autor v názvu povídky 2 Mark Twain;: Samuel Langhome Clemens (1835-1910) severoamerický spisovatel. 3 Bazar - slovo perského původu znamenající trh, v bývalém Československu používané pro označení obchodu, kde se prodávalo a kupovalo použité nebo výprodejové zboží všeho druhu. 4 Jan Drda (1915-1970) český spisovatel, dramaturg, novinář a autor knih pro děti. |