Jest v jedné mušli velmi podivný červ. Je sám. Ten šeptem otevřel mi své srdce dokořán.Christian Morgenstern
Pane, ozval se slabý hlas, jak se jmenuje nejkrásnější měsíc v roce?
Květen.
Ne, ne, ten ne. Jiný!
Červen?
Ano, červen.
Můj měsíc.
V prachu se pohnul malý, podivný červ.
Vidíte, pane, lidstvo po mně nazvalo nejkrásnější měsíc.
Červen.
Všechno kvete, slunce hřeje, děti skotačí a všude plno červů...
Neodcházejte, slyšíte!
Zůstaňte tady!
Dostanu vás k poště!!! ...
Ne, nikam vás nedostanu.
Promiňte, lhal jsem.
Nemám žadné konexe.
Ani ty housle nemám.
Housle?
Ano, housle.
Tomu, co šel tady před vámi, jsem nakecal, že hraju.
Ale není to pravda.
Chtěl jsem se sice učit, ale... prstoklad.
Nemám končetiny.
Víte, pane, jsem nejbídnější že všech tvorů.
Jsem nejbídnější ze všech tvorů, a proto kecám.
Říkávám třeba, že ovládám jazyky.
A zatím... umím jen trochu polsky.
Proč vám to říkám?
Nikdy jsem se ještě nikomu nesvěřil, až vám.
Protože máte takové sympatické boty.
Do očí vám nevidím.
///
Koleje se lesknou na slunci a po jedné z nich se řítí mravenec.
Náčelník stanice ho dobře vidí!
Mravenec leze po koleji, přestože u tratě je zřetelný nápis CHODITI PO KOLEJÍCH ÚŘEDNĚ ZAKÁZÁNO.
Mravenec je prosťáček.
Úřední nápis ho vzruší stejně málo jako třeba světová válka.
Mravenec má jiné starosti než sledovat, co si na sebe lidi vymyslili.
Má svůj cíl.
Věří, že se po kolejích dostane do Prahy a potom...
Představuje si Prahu jako obrovské mraveniště, nad kterým se pnou Hradčany ze suchého jehličí.
V nekonečných chodbách tohoto mraveniště žije téměř milión černých mravenců a spisovatel Ondřej Sekora.
A pak jsou tam gastronomy plné mšic a sladké šťávy...
Mravenec jde a jde stále kupředu za svou vidinou, po nekonečné koleji.
Náčelník stanice je zlomyslný mužík.
Nechá mravenci v příhodný okamžik přehodit výhybku a mravenec nic netuše se tím pádem metr po metru blíží k Chebu.