CHESGA

Coidado co !

(Pozor na úl!)
Potřeboval jsem tenkrát narychlo napsat povídku. Bylo vedro a přede mnou nevraživě ležel bílý papír.
Po několikahodinovém přemýšlení se mi podařilo zaplnit papír různými ornamenty, z nichž za nejzdařilejší považuji jakousi parodii na bulharskou lidovou výšivku.
V sedm hodin mě konečně napadla první zápletka, která se zdála způsobilá rozvinutí.
V osm hodin jsem poznal, že zápletka je přímo znamenitá a že by se za ni nemusel stydět ani Mark Twain.
V devět hodin vyšlo najevo, že Mark Twain se skutečně za tuto zápletku nestyděl a napsal ji už osmdesát let přede mnou.
V deset hodin jsem ještě seděl za stolem, bylo vedro a přede mnou nevraživě ležel bílý papír.
V jedenáct hodin zazvonil zvonek. Překvapení na mé straně. Nikoho jsem v tu dobu nečekal. Vzal jsem ze stolu litinové těžítko, které zpravidla beru s sebou, když jdu někomu otevřít po dvaadvacáté hodině. S určitou ostražitostí jsem otevřel domovní dveře, litinové těžítko jsem ukryl za zády a oči jsem zabodl do tmy.
Stál tam drobný mužík v obnošeném saku a bezelstně na mě mžoural krátkozrakýma očkama. Zastyděl jsem se za své těžítko z litiny a nenápadně jsem je vsunul do kapsy odřených manšestráků. Au! Zapomněl jsem, že levá kapsa je už několik dní jaksi děravá, a litinové těžítko propadlo nohavicí přímo na nárt mé levé nohy. Zařval jsem ukrutně. Plachý mužík se polekal a dal se na útěk.
"Vraťte se, nic se vám nestane!" křičel jsem za ním. Dal si říct. Přišoural se zpět a tvářil se provinile. Bylo mi ho líto, a proto jsem ho pozval dál. Bolest v nártu mi nedovolila rychlejší pohyb, a než jsem se došoural do své pracovny, našel jsem hosta pohodlně zabořeného do křesla. Počínal si velmi nenuceně, dokonce mi nabídl židli, a když jsem se posadil, zeptal se, jestli nechci kávu. Prohlásil jsem, že kávu nepiji vůbec, že jsem zásadně proti kávě! Pohlédl lítostivě na šálek s lógrem na dně, který stál na mém stole.
"Památka na strýce Mikyho," pravil jsem ledabyle. "Poslední jeho šálek, než ho sklátil kofein!"
Zdálo se, že muž uvěřil. Několika slovy politoval strýce Mikyho a pak silně zrozpačitěl. Začal mi vyprávět svůj příběh.
"Mám takové divné zaměstnání. Pracuji ve velkém úřadě, který je rozdělen na čtrnáct úseků o dvaceti dvou odděleních. Každý úsek má svačináře. Rozumíte - říká se svačinář, ale chodí taky s poštou a vyřizuje i různé jiné věci. Svačináři jsou pořád v jednom kole, jak se říká, a je jich čtrnáct. Jako úseků. Většinou jim nezbývá čas na vlastní záležitosti, a proto se mezi sebou usnesli a najali si svého svačináře. A to jsem já. Jsem zkrátka svačinářem svačinářů. Chodím taky s poštou a občas vyřizuji i různé jiné věci. Ale co je to platné - vždycky jsem si přál být drogistou. Nevyšlo mi to.
Poslední dobou jsem začal psát. Jen tak - ze záliby. Vím, že drogistou amatérem být nelze, ale spisovatelů amatérů je dost. Zkrátka začal jsem psát. Vy také píšete, jistě máte své plány a jste rád, když vám něco vydají. Nebojte se, nejsem jasnovidec. Každý, kdo píše, má své plány a rád by něco vydal. I já..."
Domluvil a zčervenal.
"Už rozumím! Myslíte si, že mám bůhvíjaké konexe, a chcete, abych za vás ztratil slovo."
Rozesmál se podivným vysokým hlasem. Až mě zamrazilo. Když se vysmál do sytosti, zamžoural očkama a pravil:
"Ne, nepotřebuju orodovníka. Nehodlám publikovat, dodal, jako by to záleželo pouze na něm. "Jak jsem již řekl, mám určitou ctižádost být čteným autorem. Ale mé dílo nelze zaplatit penězi. Rozhodl jsem se tedy prodat svou ctižádost. Rozumíte?"
Řekl jsem bez váhání, že ne. A vůbec - že podomní obchod je zakázán a že žádnou ctižádost nemíním koupit, a když, tak regulérně přes Bazar.
Zesmutněl, ale nevzdal se. Sáhl pojednou prudkým pohybem do náprsní kapsy a vyndal odtud svazek papírů. Jeho hrudník se po této akci jakoby zbortil. Zdálo se mi, že krejčí musel s tím objemným svazkem při šití saka počítat. Zastyděl jsem se za svou příkrost. Usmál jsem se a projevil jsem zájem o jeho papíry. Ožil.
"To, co vidíte, je rukopis mého románu. Jmenuje se Věž. Nic kratšího mě nenapadlo."
"Úl," pravil jsem suše.
Zamyslel se a pak řekl, že je to koneckonců pravda. Požádal mě o péro a trojúhelník. Pak úhledně přeškrtl slovo Věž - jediné to slovo na prvním listě - a krasopisně nadepsal Úl. Pak se na mě rozpačitě usmál.
"Já říkám, psal jsem svůj Úl spíše amatérsky a vůbec nic jsem si od něho nesliboval. Dopsal jsem ho a odložil. Po několika týdnech mě tak napadlo a přečetl jsem si ho. Dostal jsem strach sám ze sebe. Toho dne jsem poprvé zjistil, že jsem génius." Znovu zčervenal, udělal dramatickou pomlku a díval se na mě nevinnýma očkama, co tomu jako řeknu.
Celá záležitost se stávala nepříjemnou, a proto jsem se zatvářil velmi lhostejně. V očích malého muže se objevil jakýsi záblesk nenávisti. Jakoby raketa, která je signálem k útoku. Měkký pohled zmizel a z křesla mě probodával pár zmijích očí. Muž začal mluvit úsečně.
"Jestli se rozhodnu vydat svůj román, bude to mít pro vás hrozné následky. Pro vás a vůbec pro všechny spisovatele. Vyjde totiž najevo, že jste žabaři. Ža - ba - ři," slabikoval zálibně.
"Ale chci pro vás něco udělat. Prodám vám svou ctižádost. Můj génius zůstane světu utajen, do smrti zůstanu svačinářem svačinářů - pochopitelně ne zadarmo. Za dvě stě korun spálím před vašima očima svůj Úl."
Muž zakončil svou řeč a napjatě čekal, co odpovím. Řekl jsem, že už je pozdě a že mu děkuju za návštěvu. Pak jsem vstal a otevřel jsem dveře. O Úlu jsem se ani slovem nezmínil.
Malý muž vstal a dal se na ústup. Jen ve dveřích se ještě otočil a usykl: "Vy jste stejnej jako ten Drda!"

1 Autor v názvu povídky Pozor na úl použil v českém originálu jednoslabičné slovo se dvěma hláskami úl pro které je v překladu navržen stejně krátký ekvivalent. Další ekvivalent je v překladu navržen za české slovo se třemi písmeny věž.
2 Mark Twain;: Samuel Langhome Clemens (1835-1910) severoamerický spisovatel.
3 Bazar - slovo perského původu znamenající trh, v bývalém Československu používané pro označení obchodu, kde se prodávalo a kupovalo použité nebo výprodejové zboží všeho druhu.
4 Jan Drda (1915-1970) český spisovatel, dramaturg, novinář a autor knih pro děti.
© Susana Sotelo Doco, Universidade de Santiago de Compostela