CHESGA

Do diario de Susana, unha rapaza práctica

(Z deníku praktické dívky Zuzan)
///
///
///
///
///
Češtinář v nás chtěl vypěstovat smysl pro poezii, a tak se mě dnes zeptal, co bych dělala, kdybych měla křídla.
Pravila jsem, že bych lítala.
Zeptal se kam.
Do školy... domů...
Hm. ­ A co takhle do cizích krajin, to bys nechtěla létat? Snést se v překrásné zahradě a dýchat vůni exotické květeny?
No ­ třeba.
A vzlétnout ke hvězdám a perutí se dotknout samotné Luny?
Já nevím. Snad jo.
Češtinář vzdychl a pak se mě zeptal, co bych dělala, kdybych byla labutí.
Odpověděla jsem pohotově: To, co by dělaly ostatní labutě. Zesmutněl. Nemáš ani špetku citu pro poezii. Zkus mně položit nějakou otázku! Uvidíš, co je to poezie. No, jen mi polož otázku!
Chvilku jsem zauvažovala a pak jsem pravila: Co budete dělat, až vás dají do penze?
///
Každý člověk je občas trochu líný. I já. Dokonce si někdy přeju, abych byla natahovací a ztratil se ode mně klíček. Ve škole mi řikají, že jsem chytrá, ale ne pilná. Při této výtce víří v mé sklopené hlavě trestuhodná myšlénka:
Chytrá, ale ne pilná, je koneckonců lepší než naopak.
Jednou si mne vzal profesor stranou a pravil mi: Proč tolik zanedbáváš své povinnosti?
Nevěděla jsem, co odpovědět. Zanedbávala jsem své povinnosti naprosto bezděčně. Nikdy jsem neuvažovala proč. A profesor naléhal:
Proč zanedbáváš své povinnosti, se tě táži! Věděla jsem, že musím odpovědět. Jenže co? Chtěla jsem sice říct, že z nedbalosti, ale připadlo mi to nesmírně tupé a hloupé. Z nedbalosti! ­ Radši jsem mlčela.
A pan profesor pravil: Tak ty nevíš, proč zanedbáváš své povinnosti? Tak já ti to tedy řeknu: Z nedbalosti!
//
Tak jsem byla v divadle. Na Hamletovi. Princové jsou výborná věc třeba v pohádkách, ale jakmile obživnou, tak je to průšvih. Tolik pesimismu! Já se tomu Hamletovi divím, vždyt´ to byl docela inteligentní chlap. ­ No ­ on měl pech, to je fakt.
A zase na druhý straně, řekl tam plno hezkejch věcí, to se musí uznat. Škoda jenom, že byl princ a musel mluvit vznešeně. Kdyby nebyl princ, tak by mu možná rozumělo víc obyčejných lidí a spíš by mu někdo helfnul.
Já pro něj chtěla něco udělat, a tak jsem začala překládat, jak by to měl říkat, aby mu lidi rozuměli:
Žít nebo nežít ­ vo to tady kráčí: Jestli má člověk nastavovat záda, když nakrknutej osud do nich buší, anebo se jednou konečně naštvat, vzít flintu a říct: dost! A umřít ­ spát ­nic víc ­ a vědět, že tím už to hasne, všechny ty nerváky, všechny ty trable, který má člověk. To by bylo žrádlo, kdyby to vyšlo. Umřít ­ spát ­spát. Jo a co sny? To je právě vono; kdo ví, co by se mi mohlo zdát, až usnu, zkrátka až jako bude po mně, to, to je ta votrava, že člověk neví, a proto radši žije do zblbnutí.
Tak takhle by to asi rěkl Hamlet, kdyby nebyl princ.
///
Náš soused ­ pan Lébr ­ hrává na čelo.
Hraje krásně. Dovede prý na čelo plakat i jásat, vyprávět i zpívat. Dovede dokonce i líbat na čelo, ale to si dovolil jen jednou. Ale docela ráda ho poslouchám.
Hraje vždycky, když manželka odejde večer trhat lístky do biografu. Ona totiž nesnáší hudbu.
Pan Lébr hraje jenom tajně, od té doby, co ho manželka udeřila čelem v zad. Čelo je přece jenom daleko příjemnější než vysavač paní Laubové. Je to přístroj z roku fünf. Její babička už ho kdysi chtěla dát zmodernizovat, ale Křižík jí to tenkrát rozmluvil, že už to nestojí za to.
Paní Laubová obden víří prach svých peršanů s pocitem, že luxuje. A každý rok dvanáctého srpna ve čtyři hodiny ráno zapíná ten aparát, protože toho dne má pan Laube schůzku s kamarádama z vojny a domů se vrací po zvuku. Takže Laubovi mají nejen lux, ale i maják.
Další zvuky, na které jsme si v našem domě museli zvyknout, vyluzuje Helenka na piano. Když něco provede, musí cvičit za trest, a proto všichni nájemníci stále apelujou na Helenku, aby byla hodná.
Helenka se mi nedávno svěřila: když bude zlobit, bude z ní klavírní virtuos, ale když bude hodná, stane se fickou. Její tetička je ficka a nosí domů moučníky.
Ptala jsem se Helenky, co má radši ­ jestli hudbu, nebo moučníky. Řekla mi, že má nejraděj, když jí moučník a někdo k tomu hraje, a to že má právě ta tetička ficka. Jí moučník a slyší z dálky dámskou kapelu.
Jednou za čas volává paní Milerová o pomoc. Manžel jí totiž škrtívá skrz nevěru. A paní Milerová potom chodí a ukazuje na krku devět modřin, protože panu Milerovi chybí prst. Kdybych měla víc času, sepsala bych Paměti holky z paneláku. Měla by to být povinná četba budoucích architektů.
///
Byli jsme se školou na koncertě ­ tam vám zpívalo učitelů! Ani jsem netušila, že jich tolik je. No ­ možná, že byl mezi nimi sem tam nějakej školník.
Zpívali krásně, ale řeknu vám, nebyl to ten rytmus, co mám ráda. Doma mi řekli, že mi klasika nevoní, ale není to pravda. Každá hudba voní. Jenomže každá jinak.
Menuet voní jako francouzský parfém, blues voní modře, polka jako vepřová a twist jako brilantina Cliffa Richarda.
To jsem si všechno vymyslela sama, na mou duši.
Jenom jedno jsem se dočetla: že národní písně voněj jako luční květ.
///
Náš dům je jako jedna rodina. Všechno na sebe víme, nic se neutají. Spíš naopak.
V přízemí bydlí správce, jmenuje se Chmelař. Loni v zimě, když šel ráno sypat sníh, zjistil, že mu někdo zlomil násadu u lopatky na písek. Šel domů a řekl to ženě.
V mezaninu zaslechla slečna Cíznerová, že někdo zlomil panu Chmelařovi něco u lopatky, a usoudila, že by to mohlo být jedině žebro.
Zpráva letěla po domě a každý cítil potřebu si ji trochu vylepšit.
Panu Vilímovi se doneslo, že pan správce má zlomené žebro, nebot´ byl přepaden dvěma opilci.
Fáma narůstala.
Nakonec se doneslo profesoru Říčařovi v šestém patře, že prý pan Chmelař šel ráno sypat chodník a vtom šli na protějším chodníku dva opilci. Začali si dělat legraci z toho, jakou má pan Chmelař čepici. Pan Chmelař se prý rozčilil a začal je koulovat. To ale neměl dělat. Opilci přiskočili k panu Chmelařovi a ten jeden ho vyzval, aby si klekl na chodník. Pan Chmelař neposlechl a začal se tvářit vzpurně. To opilce popudilo a nařídili panu Chmelařovi, aby se okamžitě svlíkl, nebo že bude zle.
Ten jeden vzal panu Chmelařovi čepici a utrhl mu kšilt. Pan Chmelař poznal, že je zle, a tak začal couvat. A právě na to zlosynové čekali. Dokud stál pan Chmelař na posypaným, tak si netroufali. Jakmile se ale ocitl mimo písek a neměl pevnou půdu pod nohama, vrhli se na něj a povalili ho.
Chudák pan Chmelař si zlomil dvě žebra pod pravou lopatkou a vymkl si ruku.
Pan Laube okamžitě organizoval sbírku a poslal panu Chmelařovi kytici. Když mu ji přinesli, spravoval pan Chmelař zrovna násadu u lopatky, a tak ji přijala manželka. A protože měl pan Chmelař toho dne svátek, tak se tomu vůbec nedivil.

1 František Křižík (1847-1941) český elektrotechnik, vynálezce a podnikatel. Vynalezl lampu se systémem elektrického oblouku (1881), postavil první elektrickou dráhu v Praze (1891) a meziměstskou elektrickou železniční dráhu mezi městy Tábor a Bechyně (1902-03).
2 Cliff Richard, anglický zpěvák, výherce festivalu eurovisiOn (1967) s písní Congratulations.
© Susana Sotelo Doco, Universidade de Santiago de Compostela