![]() |
![]() |
![]()
|
Mám tisíc let a žiju dál
a stárnu dennodenně, mě kníže Mnata vychoval na hradě ve bazéně. Dálo se leccos, jakpak ne, já znám však jen svou klec, teď předvádí mě za vstupné bydžovský trhovec. Stín smrti vždy mě obešel, ač kůži rve i ze lva, to že jsem žel, to že jsem žel, pouhá žel bohu žel - va.Christian Morgenstern
Ta želva, kterou mám na mysli, se jmenovala Kalamita.
Bydlila ve starém krunýři a spolu s krunýřem ještě ve vile, která na první pohled říkala, že její majitel měl víc peněz než vkusu.
Kolem vily se rozprostírala neudržovaná zahrada zarostlá býlím.
Stranil se lidí a za vlahých letních večerů vycházel na svou zahradu s želvou Kalamitou pod paží.
Přišel na své oblíbené místo, položil želvu do trávy, vyndal z levé kapsy svíčku a z pravé zápalky, zapálil svíčku, trochu vosku ukápl želvě na krunýř a pak rychle, než vosk zastydne, přilepil svíčku na želvu.
Kalamitu tato skutečnost nezneklidňovala.
Věděla, že musí se svíčkou na zádech kráčet vlhkou trávou, nechceli být pošťuchována klacíčkem.
Věděla, že její pán usedne na lavičku a bude pozorovat, jak se šine po zahradě.
A věděla také, že když bude pod mrakem a světlo měsíce nebude rušit její produkci, bude si pán zpívat písně svého mládí.
Jednoho večera želva Kalamita jako obvykle kráčí vysokou trávou se svící na zádech a myslí si své - želví.
Starý pán sedí na lavičce a také si myslí své.
Říká si:
A sám si odpovídá želvím hlasem:
„Pamatuju.
Byl jsi fešák!“
Upokojen želví odpovědí, starý pán pokračuje:
„Kalamito, a co na mého otce se pamatuješ?
Víš, jak vypadal v dětských šatečkách?“
I dědečka želva pamatuje.
Starý pán jasně vidí slzu v želvím oku.
Neví, že je to jen rosa, která na ni kápla z vysoké trávy.
Stará rodová želva je ztělesněním rodové věrnosti.
Dědeček jako dítě jí osedlával hadrovým husarem(2) , tatínek jako dítě ji vydával za Golema(3) a starý pán jako dítě... byl vůbec někdy dítětem?
Ani se mu nechce věřit.
Je to všechno tak dávno...
Za pár let po něm nezbude nic než ta stará ošklivá vila, která věčně bude hlásat, že měl víc peněz než vkusu.
A pak želva Kalamita.
Starý pán si ponejprv uvědomil, že želva Kalamita ho přežije.
Třeba o celé století.
Od té doby želvu nenáviděl.
Vyhodil její bedýnku, z nepochopitelných důvodů vystlanou měkkou vatou, což jí konec konců zvlášť nevadilo.
Nazýval ji nejhrubšími jmény - ani pro to se netrápila.
Pak jí dokonce odmítl dávat potravu.
Rozhodl se umořit želvu hladem.
Když ji po půl roku nekrmil a želva žila dál, byl rozhořčen.
Kalamita si zřejmě čas od času sama něco našla a ve své skromnosti se s tím spokojila.
Starý pán byl rozezlen.
Celé dny nemyslel na nic jiného, než jak potrestat želvu za její dlouhý věk.
Jednou v únoru šel do kolny.
Těžko odemkl zrezivělý zámek, rozhlédl se a popadl starou židli, která stála v koutě.
Mrštil jí o zem.
Židle se rozpadla na jednotlivé části.
Starý pán si vybral dva vhodné kousky a odešel na zahradu.
Tam na svém oblíbeném místě počal stloukat podivnou věc.
Kalamita byla odsouzena.
Ve jménu svého rodu, který smrtí starého pána zanikne, vynesl nad ní ortel.
Vynesl a vykonal.
Pak přišel ošklivý záchvat a starý podivín ležel na podlaze.
Před sebou viděl mlhu, která stále houstla.
Ztrácel vědomí.
Najednou ale... Tam uprostřed mlh bliká slabé světýlko.
Pomalu se přibližuje.
Teď už vidí starý pán všechno.
Je to Kalamita se svíčkou na krunýři.
Starý pán se nemůže ani pohnout, aby přízrak odehnal.
Zdá se mu, že slyší, kterak Kalamita k němu hovoří oním želvím hlasem, který jí kdysi přisoudil:
|
Teño mil anos e aínda vivo
envellecendo día tras día. O príncipe Mnata criábame nun estanque, no castelo. Sucedían cousas, como non! Sen embargo, só coñezo a miña gaiola. Agora exhíbeme cobrando entrada un feirante de Bydzov. A sombra da morte sempre me rodeou. Aínda que se lle arrincase a pel a un león, eu son desgraciadamente o que por desgracia son, un simple sapoconcho desgraciado.Christian Morgenstern
O sapoconcho no que estou a pensar chamábase Calamidade.
Vivía nunha vella coiraza e, xunto coa coiraza, tamén nun chalé no que ben se vía que o seu propietario tiña máis cartos ca gusto.
Arredor do chalé estendíase un xardín descoidado e cuberto pola broza.
Tanto o chalé, coma o xardín coma o sapoconcho eran dun vello excéntrico.
Fuxía da xente e saía cada solpor, húmido e cálido, ó seu xardín co seu sapoconcho Calamidade debaixo do brazo.
Cando chegaba ó seu lugar preferido, puña a tartaruga sobre a herba, sacaba do peto esquerdo unha candeíña e do dereito os mistos, prendía a candea, derramaba un pouco de cera pola súa coiraza e despois, rapidamente, antes de que a cera arrefriase, pegaba a candea sobre o sapoconcho.
Este feito non incomodaba a Calamidade.
Sabía que tiña que andar coa candea pola herba húmida se non quería ser empurrada cunha poliña.
Sabía que o seu dono sentaría no banco e seguiría os seus lentos movementos a través do xardín.
Sabía tamén que cando estivese anubrado e o luar non lles interrompese a súa actuación, o seu dono poríase a cantar cancións da súa mocidade.
Unha noite, o sapoconcho Calamidade desfilaba coma era habitual entre a alta herba coa candea no lombo, matinando no seu, no dos sapoconchos.
O vello, sentado nun banco, tamén estaba a matinar no seu.
Dixo:
"Calamidade, fiel tartaruga! Acórdaste de min, de cando aínda eu levaba pantalóns curtos?"
E contestábase el mesmo poñendo voz de sapoconcho.
"Lémbrome.
Eras un perifol".
Sentíndose tranquilo pola resposta do sapoconcho, o vello continuaba:
"Calamidade!, e meu pai, acórdaste del?,
do seu aspecto coa roupiña de neno?".
E o sapoconcho, de novo, lembrábase.
"E o meu avó .... tamén te acordas del coa súa roupiña de neno?"
Mesmo do avó se acordaba a tartaruga.
O vello vía con claridade unha bágoa no ollo do sapoconcho.
Non sabía que só era o orballo que pingara sobre el dende as altas herbas.
O vello sapoconcho familiar era a personificación da fidelidade á nosa estirpe.
O avó, cando era neno, aparellábao cun húsar de trapo, o pai facíao pasar polo Golem, e o vello, de neno ... Pero é que foi algunha vez neno?
Nin el mesmo pode crelo.
Hai tanto tempo de todo isto.
Dentro dun par de anos non quedará del nada máis que o vello e feo chalé, que evidenciará eternamente que tivo máis cartos ca gusto.
E, ademais, o sapoconcho Calamidade.
O vello decatouse por primeira vez de que Calamidade lle sobreviviría.
Quizais un século enteiro.
Dende ese momento odiouno.
Tirou a súa caixa, incomprensiblemente forrada con brando algodón, cousa que, á fin e ó cabo, ó sapoconcho non lle importaba demasiado.
Chamábao polos nomes máis ordinarios, pero tampouco por iso sufría.
Máis tarde, incluso se negou a darlle de comer.
Decidiu matalo de fame.
Estaba indignado. Estivo medio ano sen darlle de comer e o sapoconcho seguía vivo.
Debía ser que Calamidade, de cando en vez, atopaba algunha cousiña que, na súa modestia, chegáballe.
O vello estaba furioso.
Durante todo o día non cavilaba noutra cousa que non fose en cómo facerllas pasar mal á tartaruga por durar tantos anos.
Un día, en febreiro, foi ó alpendre.
Con dificultade abriu o pecho enferruxado, botou unha ollada e agarrou unha vella cadeira que estaba nun curruncho.
Estampouna contra o chan.
A cadeira esnaquizouse totalmente.
O vello colleu dúas pezas axeitadas e marchou ó xardín.
Alí, no seu sitio preferido, comezou a cravar unha cousa estraña.
Era unha forca pequena.
Calamidade estaba condenada.
No nome da súa estirpe, que ía desaparecer coa morte do vello, pronunciou a súa sentencia.
Pronunciou e executou.
Logo botouse a rir.
Estaba feliz de telo maquinado tan ben.
Entón, o vello excéntrico tivo un forte ataque e quedou deitado sobre o chan.
Diante de si vía unha néboa que se facía cada vez máis mesta.
Perdía a conciencia.
Pero, de súpeto... alí, no medio da néboa, pestanexaba unha feble luciña.
Achégase a modiño.
Agora o vello xa ve o que é.
Calamidade coa candea sobre a coiraza.
O vello nin sequera se pode mover para espanta-la pantasma.
Mesmo lle parece que escoita como Calamidade lle fala con aquela voz que lle atribuíra.
"Envexábasme pola única cousa que tiven.
Avergóñate!"
E o vello excéntrico morreu indignado porque o sapoconcho o atuase.
|
1 En checo o nome de Bohuželva está creado a partir de dúas palabras: bohužel "desgraciadamente" e želva "sapoconcho". 2 Húsar: militar dun corpo de cabalería lixeira, de orixe húngara, século XV. 3 Golem: palabra hebrea que significa "masa informe", "corpo sen pulir". O mito de Golem ten as súas raíces fundamentalmente na vella cidade de Praga. A lenda relata a fabricación dunha criatura de arxila por parte de Rabí Löw. |